Emil ZátopekEmil Zátopek, legenda světové atletiky, se narodil 19. září 1922 v Kopřivnici.

1941: Svůj první závod (Jarní běh Zlínem) běžel nedobrovolně v květnu roku 1941, když jej donutil vychovatel v Baťově škole. Překvapil senzačním druhým místem.

1942: Zvítězil v Jarním běhu Zlínem, v závodě, v němž o rok dříve zažil premiéru jako běžec. Když zvítězil v následujících školních závodech na 1500m i 3000m, ujal se jej náš tehdejší přední vytrvalec dr. Haluza a Emil začal trénovat. Během roku objel s dr. Haluzou několik závodů, na nichž pravidelně končíval druhý (za svým “trenérem”). Zúčastnil se i Mistrovství republiky, kde obsadil páté místo na 1500m.

1943: Na Mistrvství republiky obsadil na téže trati 4. místo. Tohoto roku již začal trénovat víceméně sám. Dávky stále systematicky zvyšoval. Na podzim zažil první “opravdové” vítězství, když porazil všechny v závodě na 1500m při utkání Čechy-Morava.

Cokoli Emil dělal, bylo na 100%, ne-li víc. Jeho obrovská vůle se projevovala už v začátcích jeho atletické kariéry. Jen pro názornost uvedu 2 zajímavé příklady.

Emil si jednoho dne umanul, že bude po cestě zadržovat dech a bude to trénovat, aby i při běhu dokázal šetřit dechem. Vyhlédl si stromovou alej, jíž denně procházel. Zprvu držel dech od jednoho stromu k druhému a každý den délku prodlužoval. Po několika dnech si řekl, že vydrží bez dechu přes celou alej. Alej nebyla nijak krátká, Emil měl taky problémy to vydržet, modral, dusil se, došel na konec aleje a omdlel. Je to sice k pousmání, ale mnoho lidí by asi nedokázalo držet dech až do bezvědomí.

Druhá příhoda pochází z roku 1944. Tehdy vrcholila 2. světová válka, Němci se stahovali a v listopadu byl vydán zákaz vycházení z domů po setmění. Emil v té době přes den pracoval v továrně, tudíž neměl kdy trénovat, a tak dělával každý večer doma skiping na místě. Začínal na 30-ti minutách, což postupně zvýšil až na 60min. Takový trénink byl však příliš jednotvárný a nadměrně zatěžoval stehna, která po čase začla bolet. Emil nedbal bolesti, nedbal únavy a stehno natrhl. Ani to mu nestačilo, pokračoval pořád dál, až si stehno tak zničil, že musel přestat s tréninkem na 4 měsíce.

1945: Emil nastoupil na vojnu. Na vojně se mu velice líbilo. Konečně dostal najíst, kolik chtěl, navíc se od rána do večera cvičilo, ať již to byly ranní rozcvičky, pochody, bojová cvičení, pořadová cvičení atd., to vše bral Emil jako trénink. Nad to pak ještě trénoval večer po skončení “povinného” programu.

1946: Emil vycestoval poprvé v životě za hranice a zúčastnil se Mistrvství Evropy v Oslu. V závodě na 5000m skončil pátý, když přišel o třetí místo až v závěrečném finiši. Nedlouho poté suveréně zvítězil na Mistrovství spojeneckých armád v Berlíně na 5000m.

1947: Emil se stal Akademickým mistrem světa na 1500m i na 5000m.

1948: V Londýně se konaly Olympijské hry. Emil měl být jedním z favoritů závodu na 5000m. V květnu tohoto roku si zkusil poprvé 10km na dráze, v červnu opět, a to již zaběhl čas jen o 2s pomalejší než světový rekord. Nebyl tedy pochyb, že poběží Emil v Londýně dvojkombinaci 5000m, 10000m.

V Londýně se nejprve běžel závod na 10000m. Běželo se ve velkém vedru (36 stupňů). Emil narozdíl od světového rekordmana Fina Heina zvolil opatrnější tempo a v závodě zvítězil, zatímco Fin vzdal.

Při závodě na 5000m lilo jako z konve, ze škvárové dráhy bylo bahno. Emil nezachytil nástup dvou běžců (Gastona Reiffa a Willema Slijkhuise) tři kola před cílem a ztratil 60m na prvního, 40m na druhého. V náběhu do posledního kola zabral Emil ze všech sil a pokusil se ještě ztrátu dohnat, na Reiffa to však nestačilo a byla z toho stříbrná medaile.

1949: V červnu překonal poprvé světový rekord, v tabulkách na 10000m odsunul na druhé místo vedoucího Fina Heina. Světový rekord pak ve své kariéře překonal ještě 17-krát.

1950: Emil Zátopek zvítězil přes zdravotní problémy na Mistrovství Evropy na 5000m i 10000m.

1951: Zátopek se stal prvním člověkem, který dokázal za hodinu uběhnout přes 20km. V té době to byla ohromná senzace, neboť na světě existovalo jen velmi málo lidí, kteří byli schopni zaběhnout vůbec 10km pod 30min!

1952: V dubnu Emil prochladl na své první masáži v životě a onemocněl angínou. Jelikož angínu nijak zvášť neléčil a naopak ještě závodil, jeho zdravotní stav se dosti zhoršil a nějakou dobu trvalo, než se dal opět do pořádku. Jenže Olympijské hry se blížily a Emil nebyl v té nejlepší formě. Na 10000m byla jeho pozice silná, ale na 5000m se mnoho závodníků až tak výrazně zlepšilo, že Emil se na poslední chvíli rozhodoval, zda vůbec k běhu na 5000m nastoupí.

10000m Emil vcelku bezpečně vyhrál, i když svému největšímu soupeři Alainu Mimounovi utekl až v závěrečných kolech. Závod na 5000m byl urputnou bitvou šestičlenné skupinky, v níž se stále měnilo pořadí. Obhájce zlata (Reiff) tempo nevydržel a 500m před cílem vzdal. V náběhu do posledního kola zprudka nastoupil Emil, odpadl Pirrie. Mimoun, Schade a Chattaway však Emila na protilehlé rovince opět předběhli. Ti ale nasazený sprint nevydrželi, začli zpomalovat, a tak jim Emil předběhnutí vrátil a vyhrál v novém olympijském rekordu (jako i na 10000m).

Tím měl splněno, co si předsevzal. Byl ještě přihlášený k maratonu, ale to už byl spíše pokus. Jenže Emil se s tímto pokusem popasoval tak, že všem utekl a zvítězil i tady, opět v novém olympijském rekordu.

Po Olympijských hrách v Helsinkách přibývalo zdravotních problémů a zranění, přece jen Emilův trénink tělo zrovna nešetřil, takže se není čemu divit, když uvážíte, že trénoval již 10 let. Přesto však dokázal ještě posunout své osobní rekordy o něco níž.

1954: Emil získal na ME v Bernu zlato na 10000m a bronz na 5000m.

1955: Emil utrpěl několik porážek. Jak sám říkal, zvykl si sledovat soupeře zezadu.

Stupňující se zdravotní problémy mu nedovolily se pořádně připravit ani na Olympijské hry v Melbourne 1956.

1956: Na OH v Melbourne běžel pouze maraton a doběhl šestý.

Tehdy chtěl skončit svou kariéru a v podstatě to tak i udělal. Když jej ale zvali Španělé na přespolní běh do San Sebastienu, slíbil účast o rok později (v lednu 1958) a pilně se připravil, aby se mu jeho “rozlučkový” závod vydařil. V lednu 1958 tedy odběhl svůj úplně poslední závod, v němž zvítězil.

Po konci sportovní kariéry pracoval na ministerstvu národní obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk. Po období tzv. pražského jara roku 1968 (kdy patřil k rozhodným zastáncům změn v československé společnosti) byl svého postu hned v roce 1969 zbaven a propuštěn z armády. V období husákovské normalizace pak pracoval jako pomocný dělník u stavební geologie, od roku 1976 až do svého odchodu do penze pak pracoval v dokumentačním středisku ČSTV.

V letech 1951 a 1952 byl vyhlášen nejlepším sportovcem světa.

V roce 1975 Zátopek získal jako první československý sportovec Cenu Pierra de Coubertina, udělovanou Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO.

V roce 1997 byl vyhlášen nejlepším naším atletem 20. století, v roce 1999 pak naším nejlepším olympionikem historie.

Emil Zátopek zemřel 22. listopadu 2000 v Praze. Místem posledního odpočinku se mu stal Valašský Slavín v rožnovském skanzenu.

Trénink

Emil Zátopek je ve světě známý především jako “zakladatel” intervalových tréninků (mimo své úspěchy). V první polovině 20. století se příliš netrénovalo, nevědělo se, co s člověkem větší zátěž udělá. Emil přišel s tím, že k dobrým výkonům je potřeba dřít, ovšem s rozumem! Věděl, že si nemůže naložit kvanta okamžitě, ale že je potřeba tělo připravit na takové dávky. Přestože byl jeho trénink do jisté míry značně stereotypní, od ostatních běžců se v objemu lišil tak výrazně, že porážel své soupeře často rozdílem třídy (i několika tříd).

Emil začal trénovat roku 1942. Tehdy pod dohledem dr. Haluzy, jenž Emila naučil základům. Brzy si začal Emil stavět trénink sám. Jak je napsáno výše, Emil dělal vše na 100% (naplno), a tak tomu bylo i v tréninku. V podstatě vše, co běhal, běhal jak nejrychleji to bylo možné. Domníval se, že potřebuje stále pilovat rychlost (ve skutečnosti to byla však rychlostní vytrvalost), neboť čím déle vydrží běžet co nejrychleji (naplno), tím bude lepší. Zpočátku tedy běhával krátké úseky (do 100m), ty postupně prodlužoval až do 400m. V prvních letech běhával podle svých slov (3-5)-krát týdně, přičemž je třeba si uvědomit, že ony tréninky mnohdy trvaly i několik hodin. Emil totiž odběhal “to svoje”, ale když poté přišel trénovat na stadion nějaký jeho kamarád, odtrénoval i s ním, a tak odtrénoval třeba i více tréninků za sebou.

Tímto způsobem to pokračovalo do roku 1945, kdy nastoupil na vojnu. Na vojně trénoval řečeno s rezervou takových 14 hodin denně. Přes den totiž byly všemožná cvičení, která Emil bral jako součást tréninku, a proto je prováděl velmi pečlivě, když však večer dostal volno, dal si ještě atletický trénink. Zpočátku prý býval dosti unavený, ale zvykl si. (Mně přijde pozoruhodné, že to vše zvládl).

Kromě volných běhů běhával onen intervalový trénink, který měl tuto základní podobu:

5x200m, 20x400m, 5x200m – vše s (100-200)m MK

Přesně takovýto trénink absolvoval poprvé roku 1947. Předtím běhával třeba jen čtyřstovky s MK, nebo dvoustovky, než se dostal ke 20-ti čtvrtkám. Od jednotných úseků neupustil, sem tam běhával dál třeba pouze čtvrtky, ale většinou vypadal jeho intervalový trénink, jak stojí o pár řádků výš. Tuto základní verzi časem stupňoval, ale i obměňoval podle chuti a potřeb. Obměňované tréninky při stejné výkonnosti vypadaly takto:

1) 5x150m, 20x250m, 5x150m – vše s 150m MK
2) 5x250m, 20x500m, 5x250m – vše s (100-250)m MK

Tento intervalový trénink běhával nejčastěji v lese. V případě potřeby chodíval i na dráhu, ale tam to neměl rád, neboť si z něj dělali přihlížející srandu a otravovali jej. Onen základní trénink stupňoval přes:

1) 5x200m, 40x400m, 5x200m – vše s 200MK
2) 10x200m, 20x400m, 10x200m – vše s 200MK
3) 20x200m, 40x400m, 20x200m – vše s 200MK
4) (30-70) x 400m s 100m MK

až se dostal k maximu:

1) 20x200m, 70x400m, 20x200m – vše s 200m MK
2) 100x400m s (150-200)m MK

Nutno podotknout, že jakmile dávky překročily onu zákládní mez (tj. od doby, kdy běhával Emil na tréninku 30 a víc čtvrtek), rozděloval si trénink na 2-3 fáze během dne.

Vývoj výkonnosti
Rok 800m 1500m 3000m 5000m 10000m
1941 4:20,3
1942 2:02,8 4:13,9 9:12,2 16:25,0
1943 1:58,7 4:01,0 8:57,1 15:26,6
1944 1:59.8 3:59,5 8:34,8 14:54,8
1945 4:01,4 8:33,4 14:50,8
1946 3:57,0 8:18,8 14:25,8
1947 3:52,8 8:08,8 14:08,2
1948 8:07,8 14:10,0 29:37,0
1949 3:57,0 8:19,2 14:13,2 29:21,2
1950 8:16,0 14:03,0 29:02,6
1951 8:17,6 14:11,6 29:29,8
1952 8:32,4 14:04,4 29:17,0
1953 8:13,8 14:03,0 29:01,6
1954 4:05,0 8:19,0 13:57,2 28:54,2
1955 14:04,0 29:25,6
1956 8:18,4 14:14,8 29:33,4
1957 14:06,4 29:25,8

V prvních letech Emilova závodění je vidět vliv “sprintů”, které trénoval. Tratě nad 1500m již pro něj byly dost dlouhé, ale díky tomu měl i solidní rychlost a mohl vítězit v závodech často i díky finiši. Že nebyl pomalý, ukazují i jeho časy z roku 1943: 100m – 12,0 a 400m – 53,7.